Najít východisko ze složitých životních situací je často těžké pro dospívající a děti a nejsou v tom samy. Složité je to i pro jejich rodiče a školní instituce. Naštěstí existují odborníci, kteří už řadu let poskytují zdarma, anonymně a non-stop individuální odborné poradenství v krizových situacích. Ať už jde o útěk z domova, šikanu, zvládání výchovy, tak si vědí rady. Často i narážejí na řadu mýtů. Nejznámějším je ten, kdy si rodiče myslí, že vyhlásit pátrání či kontaktovat policii je možné až po 24 hodinách. Nebo že šikana je vlastně zdravá, nebo naopak helicopter parenting je jediný správný způsob výchovy a tudíž jako šikana se dá dnes označit naprosto vše.
O krizových situacích, nejčastějších mýtech, ale i o tom, jak současný operátor Dial Telecom zabránil ukončení této obecně prospěšné linky je dnešní rozhovor s Jarmilou Kubáňkovou, Ph. D. – metodičkou Linky pro rodinu a školu 116 000 (dříve Linka ztracené dítě).
V jakém zázemí dnes vyrůstají děti, které utečou z domu a co bývá tím nejčastějším důvodem jejich útěku?
Útěk z domu je často taková poslední kapka ve stylu “prásknu dveřmi a jdu“. Jde o situační krize, například pokud teenager dostane zákaz používat svůj mobilní telefon. Útěk je pak vyvrcholením i předcházejících konfliktů, ať už jde o výchovné problémy, záškoláctví, zneužívání návykových látek. Rodič mnohdy neví kudy kam a v dobré víře chce udržet řád – a v nějakou chvíli padne kosa na kámen a dítě uteče.
Druhým nejčastějším důvodem je, když rodiče sami jsou tzv. problematičtí. Úkolují teenagery, jestli by nedošli pro láhev alkoholu, že se jim do místní večerky už nechce, respektive se za to stydí. Nebo jsou rodiče na drogách. Děti vidí, jak alkohol nebo drogy jejich rodiče ničí a tuto nesnesitelnou situaci řeší útěkem.
Třetí okamžik, kdy utíkají, je vyhrocené domácí násilí. Dochází k fyzické agresi mezi rodiči, k rozbíjení věcí. Tak pak děti přirozeně chtějí utéct, protože se bojí, že se násilí obrátí proti nim samým.
Jak můžete dětem v takovém případě pomoci? Co jim poradíte?
Ono vlastně „utéct“ může být dobrá strategie. Útěk je často jediný způsob upozornit na to, že se mi jako dítěti něco děje. My s dítětem plánujeme, jak to udělat, aby byl útěk bezpečný. Jde o klasické situace dítěte do 15 let, které si nemůže vybrat, kde bude žít. Mluvíme s nimi i o tom, že nejsou ještě odpovědní sami za sebe, můžou způsobit “průšvih“, kdy je bude hledat celá Česká republika, a to pak nechtějí.
Tedy radíme jim, ať jdou ke kamarádům, prarodičům, na místo, kde je to bezpečné. Je to daleko lepší strategie, než aby dítě uteklo do lesa, nebo na silnici si zkoušelo někoho stopnout, nebo dokonce aby se pokoušelo se živit samo.
Takto už jsme plánovali několik bezpečných útěků, mluvili třeba s rodiči kamarádů, koho je třeba alarmovat, co je třeba udělat a zabezpečit, aby to nebylo chápáno automaticky jako exces zlobivého dítěte, ale aby byly řešeny skutečné příčiny útěku.
Kolik takových hovorů ročně máte? Nakolik již nyní je vaše linka vytížena?
Díky našemu operátorovi Dial Telecomu přesně víme, kolik jsme provolali minut a jaký byl počet hovorů. Statistiky jsou ovšem vždy mírně zkreslující, protože se někteří rodiče na nás obracejí opakovaně. Ale třeba za loňský rok jsme provolali denně 5,5 hodiny z každého dne. Připomínám, že jsme non-stop linka. A hovorů je necelých 3,5 tisíce ročně. Z dat Dial Telecomu také víme, že se tento počet rok od roku zvyšuje.
Dobře, tedy pokud vás kontaktuje rodič s tím, že se jeho dítě ztratilo a od doby, kdy ho viděl naposledy, jsou to teprve 2 hodiny – jakou individuální pomoc jste schopni mu v tu chvíli poskytnout?
Snažíme se zorientovat v celé situaci, např. pokolikáté už dítě uteklo, co bezprostředně útěku předcházelo, co dítě říkalo apod. Z toho často vyplyne, že rodiče sami vědí, kde jsou, ale neuvědomují si to. Může běžet ke kamarádovi, k přítelkyni či k příbuzným. Pak rozlišíme, zda je to nutné ihned nahlásit Policii ČR, nebo by bylo možné ještě předtím zavolat např. rodičům spolužáků, se kterými se jejich dítě kamarádí. Protože pokud je to poprvé a vypadá to na podezření z trestného činu, je třeba ji kontaktovat co nejdříve.
A pokud je to tento případ, tak se především snažíme překonat strach rodičů to Policii ČR nahlásit. Rodiče totiž mají řadu předsudků. Zejména je zažitý mýtus, že kontaktovat policii lze v těchto situacích až po 24 hodinách. To ale neplatí v případě dětí nebo dokonce u dětí, které odešly s někým cizím. Rodiče se i v takových případech bojí ztrátu dítěte nahlásit, bojí se, že pátrání budou platit, že z toho bude průšvih, pokud by dítě ve skutečnosti nebylo v ohrožení, nebo že jim policisté vynadají. Toto se snažíme odbourat. Je potřeba vědět, že my jsme schopni poskytnout psychologicko-krizovou pomoc, a to, jak postupovat dál. Nejsme ale ti, kdo by po dítěti pátral.
Naštěstí v ČR se setkáváme nejčastěji s případy, kdy dítě uteče, ale nic se mu nestane. Většinou se dítě ztratí v důsledku už zmíněných situačních krizí, ale tragédií, které končí zneužitím, respektive smrtí dítěte, je naštěstí velmi málo.
Co byste obecně poradila rodičům, čeho si mají všímat, než k takové ztrátě či útěku z domova dojde?
Určitě si všímat změn. Kdy to je ale změna, ví nejlépe rodič. Každé dítě reaguje jinak. Pokud určitou dobu je dítě nezvykle tiché, naopak hlučné apod., tak si rodiče zvyknou. Nemůžu jim obecně říci, jak se jejich dítě bude chovat. Vedeme je naopak k tomu, aby si všímali jakékoliv změny. Pak je třeba zjistit, buď ve škole, u druhého rodiče apod., z čeho změna plyne. Může být jen zamilované, stejně jako může být šikanované. Oba stavy se mohou projevovat stejně, tedy že s rodiči nemluví a pláčou.
Když jste zmínila šikanu – v jiném rozhovoru jste prozradila, že za pětinou hovorů stojí šikana ve škole. Jak se to změnilo s covidovou dobou?
Obecně klesly dotazy v tomto směru, ale šikana či v této covidové době kyberšikana neklesla. Díky řadě problémů, které školy i rodiče musejí řešit, se s tímto tématem na nás obraceli méně. Nyní s návratem dětí do škol to opět začíná stoupat. Volají nám rodiče, že během online výuky něco zaslechli a co mají dělat, až se jejich dítě vrátí do školy.
Ono totiž online šikana, tedy kyberšikana má dost podobné znaky, jako ta v off-line. Pokud se dítěti někdo vysměje jednou, nebo v hodinách opakovaně, je značný rozdíl. Směje-li se mu více dětí a často, tak to naznačuje, že to není spontánní humor, ale promyšlená akce. Také je třeba si ale všímat, že pokud se smějí všechny děti všem, asi ve třídě nevládne nejlepší atmosféra, ale není to šikana. O šikaně mluvíme, když se ostatní smějí pořád stejnému dítěti nebo dětem. A většinou je vedena od stejného dítěte nebo skupinky dětí.
Šikana se odrazí v tom, že se dítě bojí chodit do školy. A když to chce rodič řešit se školou, tak mohou nastat potíže, zejména když to škola zlehčuje nebo to nechá vyřešit přímo mezi rodiči. To je opravdu cesta do pekel, protože každý rodič si myslí, že jeho dítě je svaté a hodné, navzájem se pozuráží a pak už to řeší právníci.
Naštěstí zákony u nás znějí tak, že za bezpečné klima ve škole je odpovědné vedení školy, to je také povinno řešit jakékoliv podezření na šikanu, má na to nástroje. Je to na půdě školy, a ta má plné pravomoci to vyřešit. Pokud se toho chopí, je třetina práce za námi. Pokud to ředitelé škol neřeší, mohou být usměrněni inspektory České školní inspekce, popřípadě svým zřizovatelem.
Bývá to doopravdy šikana, nebo jsou dnes děti a jejich rodiče čím dál více “senzitivní“? A naopak – díky všemu, co vidí např. v televizi, jsou “necitlivější“, a to způsobuje další spirálu?
To, co se dá doopravdy nazvat šikanou, pozorujeme ve stejném množství případů, nemá to narůstající či klesající tendenci. Je ale pravda, že může být pro někoho problém šikanu rozeznat, protože dnes se za šikanu považuje vše možné. Volají nám například děti, že po nich chce učitel letos už podruhé smazat tabuli, a že jsou tím pádem šikanovaní od učitele. Volají nám rodiče, kteří řeší, že se situace stala sice jednou a dcera se úspěšně ubránila, ale pro rodiče je to „psychické bebíčko“ a tím pádem šikana a potřebují to se školou rázně řešit. Pravým opakem jsou pak rodiče, doslova otrlí, kterým nepřijde divné, že jejich dítě neustále ztrácí svačiny, peníze, klíče, průkazky, případně má každou chvíli poničený batoh a jiné pomůcky. Tvrdí pak, ať si jejich dítě zvykne, že je třeba se otužovat i psychicky.
Pojem je opravdu rozmělněn a každý z nás má pod ním svůj výklad. Ale znaky šikany, kterých bychom se měli držet a role v ní, jsou stále stejné. Jde o opakovanost, která se ukazuje v čase, a to, že jde o stále stejné děti. Oběť v podstatě nemá dobrý způsob, jak se bránit. Pokud se dítě účinně brání, tak se zpravidla nejedná o šikanu. Ale ano, posouvá se hranice mezi tím, co je tedy šikana, a tím, kdy otrlým rodičům je nutné říct, že by se měli za dítě postavit.
Navážeme-li na zmíněné otrlé rodiče – existuje doopravdy něco jako “zdravá míra šikany“ pro budoucí vývoj psychiky dítěte?
Šikana je zneužití moci, to žádnou zdravou míru nemá. Nebo kolik rakoviny myslíte, že je v pořádku? Šikana prostě žádnou zdravou míru nemá.
Druhý pohled na věc je zajímavější, tedy kdy rodiče nebo učitelé nechají děti si své drobné spory nechat vyříkat mezi sebou, jak fyzicky, tak verbálně. Neumím odpovědět, kde je ta míra, ale je jasně patrné, že ve školství citelně chybí mužský element. Muži mají tuto míru přirozeně jinde a nechávají děti víc jít do sebe a klidně se i tzv. poprat. Samozřejmě ne ve smyslu “použiju jako zbraň kružítko“, ale jsou zkrátka situace, kdy konfrontace mezi dětmi není třeba z pozice dospělého řešit a je třeba počkat, jak si to vyříkají samy. V tomto ohledu lze mluvit o tom, že naše školství je přefeminizované.
Jak v této souvislosti konzultujete s rodiči tzv. helicopter parenting?
Je pravda, že spousta rodičů má pouze jedno dítě a díky zažitému pojmu “helicopter parenting“ se tak jejich děti neumí vyrovnat s nesnází. My v tu chvíli odkazujeme do péče ne dítě, ale toho rodiče.
Ukazujeme jim, jaký je rozdíl v tom, že teď to dělají pro děti v 5. třídě a jak budou řešit stejnou péči pro ně v 16 letech, kdy má dítě daleko větší rozptyl situací, tedy dojíždění, víc kamarádů, víc koníčků. Zda si umí představit, jak dlouho to vydrží se takto přehnaně starat, než se z toho zblázní. Promítneme-li rodičům tyto situace do budoucna, tak se toho zaleknou a nechtějí to. Samozřejmě rodiče to mohou odmítnout, ale získají-li takto výhled do budoucnosti, pochopí, že jim strategie přehnané péči nebude vycházet. Daleko lepší je pustit ho ne najednou “a teď plav“, ale postupně a uměřeně.
Jakou spolupráci nebo spíše zkušenosti máte se školami, pokud je tedy kontaktujete vy nebo rodiče? Jak na vás školy reagují a jak ve výsledku to pomůže nebo ne?
Musím uvést na pravou míru několik mýtů – naše rozhovory nejsou nikdy nahrávané, nejsme ani 158, ani 112. Také školy a rodiče kontaktují nás, ne naopak. Škola se tedy na nás přímo obrátí, že řeší reálnou situaci a té pak individuálně poradíme. Častokrát je nepotěšíme – zejména pokud se dozví, že je to jejich odpovědnost a měli by se tomu věnovat. Občas to také končí tím, že si to chtějí ještě ověřit a loučí se s tím, že se zeptají např. ještě v poradně, což je v pořádku a pro nás skvělý výsledek.
Tedy školy šikanu někdy ani řešit nechtějí?
Ve škole mluvíme vždy s někým konkrétním, situace se pak liší. Pokud mluvíme s ředitelem, statutárem, stává se, že to chce vyřešit co nejrychleji a snaží se rozhovor co nejdříve ukončit a jít situaci řešit. Naopak když mluvíme s učitelem, tak nám někdy řekne, že šikanu ve škole vyřešit nechce a chce ze školy odejít. On sám si vyhodnotil, zda statutár o tom nechce nic slyšet a je pro něj jednodušší odejít. Běžné to určitě není, protože učitelé jsou dost loajální zaměstnanci. Pokud tedy volají, tak jim na tom záleží. Na druhou stranu je to také zkušenost, když ví, že to nahoře neprotlačí, a pak tedy odcházejí.
Není to tak dávno, kdy vaše linka byla z technických důvodů na straně operátora ohrožena odpojením z provozu, co se stalo?
Náš původní partner v telekomunikačních službách nám nebyl nadále schopen poskytovat služby a provoz našich harmonizovaných linek. To pro nás byl poměrně zásadní problém, protože princip linky 116 000 je, že je non-stop a pokud by to nefungovalo, mohl by nám Český telekomunikační úřad naše číslo i zrušit. Ta představa, že naše číslo bude patřit jiné organizaci a veškerá naše práce přijde vniveč, byla velmi nepříjemná.
A tak jsme v březnu 2015 stáli před situací, že v květnu nebudeme moci jakkoliv fungovat. Jednali jsme s jinými firmami včetně operátora z tzv. „velké trojky“, že bychom k nim přešli, ale to jednání bylo doslova neuvěřitelné. Neustále si nás přehazovali mezi odděleními, vůbec nerozuměli našemu šestimístnému číslu a nakonec tvrdili, že potrvá minimálně půl roku, než se u nich takováto služba zprovozní.
Doslova darem z hůry pak pro nás byl kontakt u operátora Dial Telecom, jehož technici to přijali jako výzvu. Dostala se nám tak zásadní, nenahraditelná pomoc, jelikož vše zvládli zprocesovat během několika dnů, a v den, kdy měl nastat výpadek, tedy státní svátek 1. května, jsme přecházeli a vše bez problémů klaplo – všichni se dovolali. Byl nulový výpadek. Za tento heroický výkon pracovníků Dial Telecomu jsme hrozně vděční.
Děkujeme za rozhovor.
