Poslední dobou se mi obrací život o 180 stupňů. Ne proto, že by se to dělo samo, ale proto, že si začínám víc uvědomovat, co je v životě opravdu důležité. Je to jako když dostanete facku a najednou vidíte všchno barevněji. Připadáte si jako Alenka v říši divů, která denně potkává miliony hloupých králíků. Jo. Zní to až šíleně, ale teď to tak mám.

Mám jen pár lidí s kterými si opravdu rozumím. I když jsem dříve milovala společnost mnoha lidí, teď vím, že raději trávím čas s těmi, které mám opravdu ráda a mohu před nimi být přirozená. Někdy jsem se přistihla, že jsem byla zvyklá předstírat. Předstírat, že mi nic není a můj den je OK, že všechno znám a všechno chápu, ale věřte mi tohle je cesta do pekla.

Uvědomit si vlastní chyby je zatraceně těžké a překonat vlastní ego je ještě těžší. A proč vám o tom píšu? Snad proto, že lidé mi v posledních letech přijdou opravdu slepý. Nechci házet všechny do jednoho pytle to ne, ale vidět kolik lidí dělá svou práci i když je ubíjí. Kolik lidí chodí s partnerem proto, že nechtějí být sami. Kolik lidí obviňuje okolí ze svých neúspěchů a tak bych mohla pokračovat opravdu dlouho.

Někdy jsem až skeptická a říkám si kam tohle povede. Budeme na sociálních sítích sdílet jen hezké a čisté věci? Jen úspěchy? A co ty ostatní věci, které život obnáší? Smutky, rostoucí xenofobii a rasismus, to jak nechceme druhému uznat jeho skillz nebo mu závidíme úspěch.

Pár měsíců jsem žila v Kanadě a když jsem se vrátila do Prahy plakala jsem smutkem. Bála jsem se, že tady nedokážu žít. Že nebudu mít sílu vzdorovat tomu negativismu, který je v ČR tak velký a bude mi chybět neustále dobrá nálada ať se děje cokoliv.

A to jsem ještě nevěděla, že velký podíl na tom jak se cítím mám hlavně já sama.

Přiznávám, že život není procházka růžovou zahradou a všichni nemáme stejnou životní cestu. Záleží hodně na tom jací jsme, jaké je naše okolí a jaká je naše představa o životě samotném.

Nesnáším věty typu “Kde se vidíte za 5 let?” nebo ” Jaký je váš cíl?“, protože odpověď na tyto věty není nikdy správná.

Život je cesta a jak poslední dobou s oblibou říkám je to hlavně proces. Proces vývoje naší osobnosti, našich dovedností. To vše tvoří celek. A v tom celku se buď cítíme komfortně nebo ne. Pokud ne musíme měnit věci a dělat změny. Měnit své nastavení myšlení, zlepšovat se v dovednostech, nestydět se, že něco neumíme a odolávat hlouposti a pohodlnosti. Spadnout totiž do toho mainstreamového blátíčka, které nám každý den hlásá, kterou vůni musíme mít a která půjčka od doplňte si sami je pro nás životní krok, je strašně lehké. A z toho co vidím na Youtube poslední měsíce se mi zdá, že mít dobrý outfit, super selfie a hodně peněz, je vlastně důvod proč žijeme, ale tak to přeci není. Nebo ano?

Moje zkušenosti posledních tří let jsou opravdu na filmové zpracování, ale myslím, že lidem by se tento film nelíbil. Je v něm spoustu zvratů a situací, které si musí člověk prožít na vlastní kůži aby je pochopil. Jinak se nepoučí a nezjistí podstatu života.

Moje poznatky z tohoto období jsou v podstatě nevyčerpatelné. Je strašně těžké přenést je dál, protože lidé jsou zvyklí, že věci jsou jednoduché. Aspoň tak to na mě kolikrát působí. Bohužel nejsou. Sepsala jsem pár bodů o kterých vím, že zaručeně fungují. Pomohou vám rozvíjet se a nezakrnět.

 

Čtěte knihy.

Vybírejte si zdroje svých informací.

Učte se a vyhledávajte lidi, kteří vás posunou a vy je.

Sdílejte svoje úspěchy, ale i neúspěchy.

Zjistěte si něco o základech psychologie.

Naučte se základy duševní hygieny.

Zkuste si nastavovat reálné cíle a přemýšlejte nad tím co vás dělá štastné.

Neodsuzujte lidi podle toho jak reagují ve stresových situacích.

Poznejte sami sebe – svoje chyby, nedostatky a opravdové možnosti.

Nehrajte si na něco co nejste, nepředstírejte a nezadržujte emoce.

 

Možná tomu nerozumíte, ale tohle je pár pravidel do začátku. Jakmile jen jeden bod začnete hlouběji zkoumat uvidíte změny. Negativní i pozitivní. Věci se budou měnit. Minimálně budete pohlížet na život trochu jinak než ostatní lidé. A o to jde!

Categories: MINIMALISMUS

4 Comments

Deset pravidel, která vám mohou změnit život

  1. V zahraničí jsem prozatím neměla možnost být delší dobu, ale to o té české negativitě slýchám často. Fakt je to až takový rozdíl? Taky bych chtěla na čas vycestovat, ale tohle mě skoro děsí, mám strach, že už se pak nikdy nebudu chtít vrátit 😀 Protože tu negativitu vnímám i bez možnosti srovnání dost silně, a jestli je to někde o tolik lepší…

    1. Je to obrovský rozdíl a když jsem se vrátila do Čr byla jsem v šoku. Protože člověk nemá standartně pocit, že je to až tak zlé, ale když vyjedeš na delší dobu do jiné země a poznáš jak uvažují je to opravdu silné. Neříkám, že Kanada nebo jiná země je dokonalá, ale vede lidi k pozitivnímu myšlení. Mají samozřejmě jinak nastavený ekonomický a sociální systém, jiné hodnoty… a to lidi tvaruje a nutí uvažovat jinak. Je to opět celek, který začíná u jedince a šíří se dál. Stejně jako tady. Jenomže tam je to prostě pozitivní a nic se neděla zbytečně, ale to je opravdu na další článek. Mimochodem uvažuji o tom, že se pokusím shrnout moje pobyty mimo Čr. S odstupem času je to zajímává sonda.

  2. Taky jsem zatím nežila nikde v zahraničí, ale tak trochu na to pomýšlím…ale to se všechno ještě uvidí 🙂
    Ale bavila jsem se o tom samém s kamarádem, který odjel žít “na chvíli” do Brightonu(VB) a ten tvrdí to samé. Prý měl hodněkrát takovou krizi, že se chtěl vrátit hned zpátky do ČR. Když se ale vrátil po roce zpátky, nemohl zde vydržet. Prý ta negativita z každého Čecha řve už z dálky. Nakonec se tam toto léto vrátil a plánuje už tam zůstat natrvalo, protože by už si v ČR asi nezvyknul. Myslím, že to tak tedy má hodně lidí a je až neskutečné, co všechno dokázal porovnávat – hodnoty, život, štěstí, atd. atd. Hned bych jela do Anglie. Třeba se mi to taky povede. Doufám v to 🙂

    1. Držím ti palce Blanko. Snad se to teď se situací v Británii nezkomplikuje.
      Já mám několik přátel v UK a opravdu jsem jezdí jenom na návštěvu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *